I

Myslím si, že, za prvé, se člověk nemá v žádném případě, bát strumentalizace ze strany moci a jeho kultury. Je potřeba se chovat jakoby tato nebezpečná eventualita neexistovala. To, co je důležité je především upřímnost a nutnost toho, co se má říci. Nesmí se podvést žádným způsobem a tím méně diplomatickým mlčením, od počátku.

Myslím si také že, poté, je potřeba uvědomit si jak jsme byli strumentalizováni, eventuelně, integrující mocí. A tedy jestli vlastní upřímnost nebo nutnost byly zotročeny a zmanipulovány, myslím si, že je potřeba mít přímo odvahu to odvolat.

Odvolávám svou „Trilogii života“, přestože se nekaji, že jsem jí udělal. Nemohu negovat upřímnost a nutnost, které mě přiměly k představení těl a jejich kulminačního symbolu, sexu. Taková upřímnost a nutnost mají různá historická a ideologická vysvětlení. Ze všeho nejdřív vstupují do té bitvy za demokratizaci „práva na vyjádření se“ a za sexuální liberalizaci, které byly dva základní momenty progresivního napětí padesátých a šedesátých let.

V druhé řadě, v první fázi kulturní a antropologická krize, která začala koncem šedesátých let – ve kterých začala triumfovat neskutečnost podkultury „masových médií“ a tedy masové komunikace – poslední baštou skutečnosti vypadala být „nevinná“ těla s archaickým, temným vitálním násilím jejich sexuálních orgánů.

Nakonec, představení erosu, viděného v lidském prostředí, které bylo právě překonáno historií, ale ještě fyzicky přítomného (v Neapoli, na Středním východě) bylo něco, co mě fascinovalo osobně jako jedince autora a člověka.

Teď se všechno obrátilo.

Za prvé: progresivní boj za expresivní demokratizaci a za sexuální liberalizaci byl brutálně překonán rozhodnutím konzumní moci poskytnout širokou (tedy falešnou) toleranci. 

Za druhé: také „skutečnost“ nevinných těl byla znásilněna, zmanipulována a poškozena konzumní mocí: naopak, toto násilí na tělech se stalo nejmenším údajem nové lidské epochy.

Za třetí: osobní sexuální životy (jako ten můj) byly ovlivněny traumatem jak falešné tolerance tak degradace těla, a to, co bylo v sexuálních fantaziích bolest a štěstí, se stalo sebevražedným zklamáním, neforemnou zahořklostí.

II

Ale ať ti, kteří kritizovali, s lítostí nebo opovržením „Trilogii života“, si nemyslí, že moje odvolání je přivádí k jejich „povinnostem“.

Moje odvolání vede k něčemu jinému. Mám strach to říct: a nacházím, nejdřív než to řeknu, jak je mojí skutečnou „povinností“, zpátečnické prvky. Jsou to:

a) Neporušitelný fakt, že i kdybych chtěl pokračovat ve vytváření snímků jako těch „Trilogie života“, nemohl bych: protože již nenávidím těla a sexuální orgány. Samozřejmě mluvím o těchto tělech a o těchto sexuálních orgánech. Tedy o tělech nové italské mládeže, o sexuálních orgánech nové italské mládeže. Někdo může namítnout: „Ty jsi ve skutečnosti nepředstavoval v „Trilogii života“ těla a sexuální orgány současné, ale ty minulé.“ Je to pravda: ale nějakou dobu jsem byl schopen iluzí. Degradující přítomnost byla kompenzována jak objektivním přežitím minulosti tak, následně, možností ho znovu vytvořit. Ale dnes degenerace těl a pohlaví získala retroaktivní hodnotu. Jestliže ti, kteří byli takoví a takoví se mohli teď stát takovými a takovými, znamená to, že tím byli už potenciálně: tedy také jejich způsob bytí tehdy je, přítomností, devalvován. Mládež římského lumpenproletariátu – což jsou pak ti, které jsem promítal do staré a odbojné Neapole a pak do chudých zemí Třetího světa – jestliže teď jsou lidským odpadem, znamená to, že také tehdy jím byli: byli to tedy imbecilové, kteří byli nuceni být zbožňováni, otřesní kriminálníci zase sympatičtí uličníci, zbabělí neteční nuceni být svatě nevinní, atd. atd. Pád přítomnosti implikuje také pád minulosti. Život je shluk nedůležitých a ironických ruin.

b) Moji kritici, posmutnělí nebo zavrhující, zatímco toto všechno se stávalo, měli kreténské „povinnosti“, jak jsem říkal, ve kterých pokračovali a vnucovali: byli to „povinnosti“ kolem boje za vývoj, zlepšení, liberalizace, tolerance, kolektivismus, atd. atd. Nevšimli si, že degenerace nastala právě skrze falzifikaci jejich hodnot. A teď mají vzezření jako že jsou spokojeni! Že objevili, že italská společnost se nepochybně zlepšila, to jest že se stala demokratičtější, tolerantnější, modernější atd. Nevšímají si laviny zločinů, která potápí Itálii: vypovídají tento fenomén z černé kroniky a odnímají mu jakoukoli hodnotu. Nevšímají si, že není žádný výsledek kontinuity mezi těmi, kteří jsou technicky kriminální a těmi, kteří jimi nejsou: a že model nestydatosti, nehumánnosti, nelítostnosti je identický pro celou masu mladých. Nevšímají si, že v Itálii je dokonce zákaz vycházení, že noc je prázdná a hrozivá jako v nejčernějších staletích v minulosti: ale oni to nezakoušejí, jsou doma (možná vyhovět modernitě vlastnímu svědomí za pomoci televize). Nevšímají si, že televize, a možná ještě hůře povinná školní docházka, degradovaly všechny mladé na vybíravé, zakomplexované, rasistické buržoustky druhé kategorie: ale považují to za nepříjemnou konjunkturu, která se jistě vyřeší – jakoby antropologická mutace se dala vrátit zpět. Nevšímají si, že sexuální liberalizace místo toho, aby dala lehkost a radost mladým, učinila je nešťastné, uzavřené a následně stupidně namyšlené a agresivní: ale tímto přímo se nechtějí zabývat, protože je mladí vůbec nezajímají.

c) Mimo Itálii, v „rozvinutých“ státech – specielně ve Francii – už hra je činěna jedním aktem. Aktem, že lid antropologicky již neexistuje. Pro francouzskou buržoazii je lid tvořeni Maročany a Řeky, Portugalci nebo Tunisany. Kteří, chudáci, nemají nic jiného na práci než co nejdříve přijmout za své chování francouzské buržoazie. A to si myslí jak pravicoví tak levicoví intelektuálové, stejným identickým způsobem.

III

Tedy nastal čas čelit problému: k čemu mě vede odvolání „Trilogie“?

Vede mě k přizpůsobení se.

Píšu tyto stránky 15. června 1975, ve dni voleb. Vím, že i když, jak je velmi pravděpodobné – nastane vítězství pravice, jiná bude nominální hodnota hlasování, jiná bude jeho skutečná hodnota. První prokáže sjednocení modernizované Itálie v pozitivním smyslu; druhá prokáže, že Itálie – mimo přirozeně tradiční komunisty – je ve svém spojení už odpolitizovaná země, mrtvé tělo, jehož reflexy nejsou než mechanické. Itálie tedy neprožívá nic jiného než proces přizpůsobení se vlastní degradaci, od které se snaží osvobodit pouze nominálně. Tout va bien: v zemi nejsou masy mladých kriminaloidů, nebo neurotiků, nebo konformistů až do šílenství a až do úplné netolerance, noci jsou bezpečné a klidné, úžasně středozemní, únosy a přepadení, exekuce, milióny krádeží a loupeží se týkají stránky černé kroniky v novinách, atd. atd. Všichni se přizpůsobili anebo skrze nechtění si všímat ničeho nebo skrze nejnečinnější oddramatizování. 

Ale musím připustit, že všímání si nebo dramatizace neochraňuje vůbec od přizpůsobení a přijímání. Tedy já se přizpůsobuji degradaci a přijímám nepřijatelné. Manévruji, abych znovu urovnal svůj život. Zapomínám, jaké byly věci dřív. Milované tváře včerejška začínají žloutnout. Před sebou mám – pomalu postupně už bez alternativ – přítomnost. Znovu adaptuji moje snažení na větší čitelnost („Salò“?).