|
"Pagine
corsare"
Pier Paolo Pasolini
Film
Režijní
filmografie - Dokumentární
4 / 6
1970-71 Dekameron
[Decameron]
Filmová
podložka: Franco Citti (Ser Cepparello-San Ciappelletto); Ninetto
Davoli (Andreuccio da Perugia); Jovan Jovanovic (Rustico); Angela Luce
(Peronella); Pier Paolo Pasolini (allievo di Giotto); Vincenzo Amato (Masetto
da Lamporecchio); Elisabetta Genovese (Caterina); Silvana Mangano (la Madonna);
Giuseppe Zigaina; Guido Alberti; Gianni Rizzo.
Produkční
firma: PEA (Franco Rossellini), Les Productions Artistes Associés
(Paříž), Artemis Film (Berlin).
Doba:
110
minuty.
 K
Boccacciovu
Dekameronu, nejslavnějšímu dílu italské renesance (psáno bylo 1348-53),
přistoupil Pasolini velmi samostatně a osobitě. Ignoroval vznešené
vypravěče příběhů stejně jako milostné a dobrodružné historky
z nejednou exotického světa aristokratů a panovníků – ve svém vlastním
výběru preferoval naopak lidovost a situování do italských reálií.
Hlavním dějištěm učinil Neapol (temné uličky, starobylé interiéry,
předměstské tržiště, chrámy…) a boccacciovský jazykový styl
nahradil neapolským nářečím – tedy jazykem lidových vrstev italského
jihu: „Zvolil jsem Neapol, abych polemizoval s celou tou idiotskou neokapitalistickou
Itálií, jejíž jazyk určuje televizní hantýrka…“
Díky vizuální konkretizaci
a absenci slovního vyjadřování ve vysokém stylu působí sexualita
v Pasoliniho Dekameronu přímočařeji a obnaženěji než u Boccaccia.
Plebejsky renesanční atmosféra filmu připomíná možná spíše Villonovy
verše než Boccaccia. Ze subtilních peprných dvorských anekdot se tu
staly předměstské neomalené vtipy. Ve srovnání s výtvarně přebujelým
Felliniho Satyriconem je Dekameron po koloristické stránce dílem chudým
– jde ovšem o záměr autora, pro kterého je hlavní hodnotou nevinnost
až naivnost, a to i za cenu směšnosti.
.
* * *
.
1970-71
Le
Mura di Sana'a
Dokumentární
film.
Produkční
firma: Rosima Amstalt (Franco Rossellini).
Doba:
13
minuty.
.
* * *
.
1971-72
Canterburské povídky
[I racconti di Canterbury]
Filmová
podložka: Hugh Griffith (Sir January); Laura Betti (žena Bath); Ninetto
Davoli (Perkin šašek); Franco Citti (u ďábla); Alan Webb; Josephine
Chaplin; Pier Paolo Pasolini (Geoffrey Chaucer).
Produkční
firma: PEA Produzioni Europee Associate (Alberto Grimaldi).
Doba:
110
minuty.
 Canterburské
povídky prezentuje Pasolini jako jakési album lidových středověkých
zvyklostí, pod jejichž upjatým zevnějškem nepřetržitě koluje bujarý
živel tělesné smyslnosti. Pokud nepočítáme dějové zarámování,
film se skládá z osmi povídek, které vyprávějí poutníci směřující
do města Canterbury, aby se tam poklonili světci Tomáši Beckettovi.
Pasolini si zde zahrál básníka Chaucera, jenž pobývaje v zájezdní
hospodě trpělivě naslouchá jednotlivým příhodám - jednou rozverným,
jindy tragickým. Pečlivě si vyhotovuje zápisky, z nichž v budoucnu
vyrostou básnické skladby.
Režisér si dává záležet
nikoli na tom, aby v popisné doslovnosti oživil dávný svět se vší
jeho špínou, všudepřítomným blátem a obhroublostí, ale aby vytvořil
v mnohém bizarní vizi této doby. Ta jako by vycházela z tehdejší
ikonografie, ale přitom si zachovávala i onu špínu a zatuchlost, vnášející
do snímku jakousi dokumentární pečeť. Kresba městského prostředí,
do něhož je vsazena většina povídek, si udržuje do jisté míry stylizovanou
podobu.
Pasolini se nechává inspirovat
prostořekostí Rabelaisovou či Vllonovou a vedle vlivu pozdně gotických
maleb rozpoznáme rovněž „surrealistické" kompozice boschovské, které
vstupují do vyprávění jako jeho integrální součást. Někdy až
šerosvitně komponované obrazy nasnímal Pasoliniho stálý spolupracovník
Tonino Delli Colli, hudbu přichystal sám režisér společně s Enniem
Morriconem. Pasolini nakládal se zvolenými epizodami až svévolně.
Oproti předloze přehlížel jejich časovou posloupnost.
Samozřejmě vyřadil mravoličné
zarámování jednotlivých příběhů, u nichž naopak velebí svobodnou
- a proto povznášející - sexualitu. Historky jsou vyprávěny v ucelených
blocích, aniž by se vzájemně překrývaly. Režisér přitom věnuje
mimořádnou pozornost lidem nápadným už svou fyziognomií. Záliba
v bizarních, často až groteskně zdeformovaných tvářích nese ovšem
zřetelný významový náboj - pojí se s ní podvědomá hrozba intolerance
a fanatismu, které kdykoli mohou ohrozit bezstarostné dovádění. Pasolini
záměrně volí široké žánrové rozpětí i tematickou závažnost.
Některé epizody připomínají kratochvilná ponaučení - třeba o tom,
že se starý muž nemá ženit s mladou ženou, protože ta si vždycky
najde příležitost k nevěře, i kdyby ji za ruku držel. Jiné povídky
sahají k osudovým tragédiím, kdy zločin sám vede k násilnému zmaru
(chamtiví bratři se navzájem povraždí, když naleznou poklad a nedohodnou
se na jeho rozdělen. Režisér dokonce připomíná i svou homosexuální
orientaci, když vřazuje motiv pronásledování gayů, které čeká
upálení, protože nemají peníze na podplacení soudců. Sám Pasolini
se dokonce vyjádřil, že v Canterburských povídkách převažuje svého
druhu magický prvek: „Je tu stále přítomná smrt, záhrobí, ovšem
ve středověkém pojetí, to znamená alegorická a současně odpudivě
vulgární."
Kdybychom hledali nějaké spojující
naladění, asi bychom se sjednotili na šťavnatém, až drasticky podávaném
mumraji, v němž defilují zástupy nejrůznějších hříchů a hříšků,
které povětšinou slouží k obveselení těla i ducha. Pasolini nepociťuje
potřebu vyprávěné příběhy zmírňovat či zušlechťovat. Snaží
se přiblížit vulgaritě jednání, vnímaného jako běžná, nijak
pohoršlivá norma. Vychutnává si skrytou polemiku s tehdejšími vzdělanci,
kteří se cítili být povzneseni nad sprosté počínání sedláckých
vrstev, jimž chyběla znalost vybrané etikety i vzdělání, ale nechyběl
jim důvtip. Se zjevnou rozkoší popouští uzdu představivosti, když
líčí obhroublé plebejské vtipkování, což ukazuje půvabná scéna,
kdy je neodbytnému nápadníkovi k polibku namísto tváře nastavena
řit'. Režisér si vychutnává zejména záležitosti související se
zažíváním - počínaje močením na marně protestující hosty (což
ovšem není projevem škodolibého výtržnictví, nýbrž důsledkem
sázky) a konče mohutným „prděním". To vrcholí v závěrečné vizi
pekla, kde z obřího zadku za hromového bzdění vylétávají čerti...
Pasoliniho hrdinové zůstávají při vší trapnosti, směšnosti i poťouchlosti
sympatickými postavami: režisér spolu s básníkem Chaucerem nepokrytě
fandí důvtipnému mládí, které dokáže přelstít závistivé starce.
.
* * *
.
1973-74
Kytice z tisíce a jedné noci
[Il fiore delle Mille
e una notte]
Filmová
podložka: Ninetto Davoli (Aziz); Tessa Bouché (Aziza); Franco Citti
(génius); Franco Merli; Ines Pellegrini; Abadit Ghidei; Giana Idris; Alberto
Argentino; Francesco Paolo Governale; Salvatore Sapienza; Fessazion Gherentiel.
Produkční
firma: PEA (Alberto Grimaldi) / Les Productions Artistes Associés
(Paříž).
Doba:
129
minuty.
Z recenze Jana Jaroše: „Rozsáhlý
cyklus arabských vyprávěnek pojmenovaných Pohádky tisíce a jedné
noci už věky dojímá i vzrušuje čtenáře. V posledních sto letech
k nim však pobyli i filmoví diváci. Příběhy vyprávěné krásnou
Šahrazád dnes vnímáme jako určené především dětskému publiku
(barvité přírody námořníka Sindibáda, Alibaby pronásledovaného
loupežníky či důvěřivého chlapce Hladina, jenž našel kouzelnou
lampu). Ve skutečnosti jsou tyto příběhy v „původním znění" okořeněny
erotikou a drastickými momenty - a právě ty prozrazují jejich původní
zaměření...
... Když Pier Paolo Pasolini
začal chystat filmovou transpozici Pohádek tisíce a jedné noci, v níž
hodlal zdůraznit právě onen dětskému publiku nepřístupný svět
(homo)sexuálního zacílení motivací jejich hrdinů, vstupoval na doposud
neprobádanou půdu. Uzavíral jí volnou trilogii přepisů slavných
literárních děl, na jejichž podkladě chtěl ukázat, že lidská přirozenost
lačnící po sexu jako osvobodivém aktu nezná ani časová, ani prostorová
omezení. Po filmu Dekameron zasazeném do italských reálií a v Anglii
se odehrávajících Canterburských povídkách se ve filmu Kytice z tisíce
a jedné noci (1974) zaměřil na arabské prostředí. Pasoliniho adaptace,
které se zřekly jakékoli prudernosti a v líčení tělesných radovánek
byly stejně spontánní jako výchozí texty, však vzbuzovaly mravnostní
skandály, i když režisér své filmy nepovažoval za nemravné - oslavovaly
jen krásy života...
... Na rozdíl od Dekameronu
a Canterburských povídek je z filmu téměř beze zbytku vytěsněn humor.
Příběhy provází tragicky vznosná předurčenost, mnohdy akcentovaná
osudovým zaspáním, které zapříčiní řetězec dalších pohrom.
Vyprávění poznamenává až snová mystika - nejen v konečné fázi
se proplétajících osudech původně samostatných epizod, ale rovněž
v podobě nadpřirozených postav a rekvizit (démon, magnetická hora
apod.).
následující
strana---
|
. |
Pier Paolo Pasolini
5. březen 1922 Bologna
2. listopadu 1975 Ostia
Třicet let bez
Piera Paola Pasoliniho
Tomáš Matras, 17.11.2005
9. prosinec 1973
Akulturace a akulturace
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
17. květen 1973
Lingvistická analýza
jednoho
sloganu
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
1. únor 1975
„Nedostatek moci“
aneb „článek o
světluškách“
di Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
7. leden 1973
„Řeč“ vlasů
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
30. října 1975
„Luteránský list
Italu Calvinovi“
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
24 červen 1974
Pravý fašismus a
tedy pravý antifašismus
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
Žijeme v éře technofašismu?
Aneb znepokojivé dědictví
Piera Paola Pasoliniho, Tomáš Matras
Církev Ježíš nepoloží
Tomáš Matras
http://www.literarky.cz/
Citace jsou rozpravy advokáta
Guida Calviho, zástupce lidu v soudním procesu vraždy Piera Paola Pasoliniho.
Tyto citace byly převzaty z knihy AA.VV., Omicidio nella persona di Pasolini Pier Paolo,
Kaos Edizioni, Milano 1992.
přeložil Tomáš Matras
Ad 21
Projev na kongresu
Radikální
strany
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
Ad 16
Odvolání „Trilogie
života“
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
Ad 19
Dva skromné návrhy
na eliminaci kriminality
v Itálii
Pier Paolo Pasolini
přeložil Tomáš Matras
Autenticita jako tragédie
pro jednu společenskou
vrstvu
(o Pasoliniho filmu Teorema)
Tomáš Matras, recenze
filmu
Pier Paolo Pasolini
Dekameron
Tomáš Matras, recenze
filmu
Giovanni
Boccaccio
Dekameron
Anna
Kohútiková
Hrdinství
po italsku: Roberto Saviano a jeho Gomora, Tomáš Matras
Pier
Paolo Pasolini, Prosba na moji mámu, přeložil Tomáš Matras
/ Pier Paolo Pasolini, Supplica a mia madre, traduzione di Tomáš
Matras
Pier
Paolo Pasolini, Balada o matkách,
přeložil Tomáš Matras /
Pier
Paolo Pasolini, Ballata delle madri, traduzione di Tomáš Matras
PPP životopis
Hana Konvesz (přeložil)
Pier
Paolo Pasolini
Film
Pier
Paolo Pasolini
Links
|
...